9. 8. 2013 pátek by Kykoš

Všichni se sešli na nádraží v Řevnicích, kromě mě, Destila a Maru. Já s Destilem jsme už byli v Praze a Maru byla ještě na cestě z Berlína. Já s Destil jsme se s ostatními srazili až na Čerňáku, odkud jsme odjížděli autobusem do Liberce, kde nás čekal vlak, který nás zavezl do Frýdlantu. (Lístek sice Klouzek na mou radu koupil až do Nového Města, kam už ten den nic nejelo, ale zase jsme aspoň pobavili průvodčího. Pozn. by Špunt) Po cestě jsme otevřeli první piva a smáli se tomu, že mám věci po Destilovi. (Kdo byl s Destilem na nějaké předešlé etapě s rozpadlými botami či krátkým spacákem pochopíJ) Další spoj, který na nás čekal, byl bus, který nás zavezl až k Novému Městu pod Smrkem, kde jsme začínali naši etapu.

Když jsme přijeli, zamířili jsme do centra SinglTreku, kde nás obrali hned o 50 Kč za vstup na „zábavu“, která spočívala v tom, že country skupina hrála „pecky“. Dali jsme si pár piv a zjistili, že Maru přijede kolem desáté hodiny. Zahráli jsme si fotbálek, najedli se, popovídali si, a když přijela Maru, šli jsme si hledat do lesa místo na přespání. Rychle jsme natáhli plachtu a zalezli do spacáků. Poté jsme hráli s Klouzkem hru, kde jsme měli pomocí otázek hádat, co se stalo, a pak jsme šli spát.

10. 8. 2013 sobota by Destil

Ráno nás Klouzek tradičně vzbudil v 8, vůbec se nám ze spacáků nechtělo. Vyrazili jsme pěkně zostra směrem Srbská. Trochu jsme bloudili v Polsku a u jedné vesnice se k nám nenápadně připojil pejsek. Zprvu jsme ho ignorovali, pak jsme začali vtipkovat, jak dlouho s námi ještě půjde. Přestávala to bejt sranda, tak jsme se ho na jedný křižovatce pokoušeli zbavit tím, že ho zaženeme. A nic, byl věrný jako … pes.

Šli jsme dál a dál, bez odpočinků, bez pití. Konečně jsme došli na hranice, kde bylo v mapě „Bistro“, v reálu polské sklepy s levným českým alkoholem. Dali jsme si pivo a obědvali u památníku ve stínu. Vydrželi jsme psisku nic nedat. Po obědě jsme na psa vymýšleli různé pasti a žádná nevyšla, bud z důvodu vychytralosti psa nebo naší morálky. Dál cesta vedla do severního malého výběžku přes louku s krávami. Hráli jsme s krávami šachy a v momentě, kdy už na nás běželo celé stádo nás „náš“ čerstvě pojmenovaný pes Freezer zachránil. Přitom jsme z dálky slyšeli indiánské zvuky. Já, Dejvy a Kykoš jsme se to rozhodli prozkoumat, zatímco se zbytek válel na louce. Objevili jsme indiánský tábor a pozorovali je z nedaleké skály. Běhali tam v pestrobarevných uniformách a hráli hru na dobývání tábora – TRUE STORY J

Další cíl byla keška ve vesnici Dolní Oldříš. Vesnice byla jen pár baráků a pěkný kostel. Uvažovali jsme, že psa zavřeme na hřbitově a někdo ho pak najde. Špunt ale byla přehlasovaná, a tím se rozhodlo, že Freezer s námi půjde asi až do konce.

Z Dolní Oldříše už to rychle utíkalo do vybraného lesa na hranicích. U krásného potoka Freezer předváděl ultimátní skok přes potok – je pěkně zaťatej J Postavili jsme ležení a uvařili čínu. Freezra jsme při vaření uvázali a nakrmili. Vypadá spokojeně. Dnes večer to vypadá ještě na koupání, panáka a padnout. (A to se přesně také stalo, osvěžení v potoce bylo po celém dni super. A až na Freezrovo občasné noční štěkání na lesní zvěř byla noc klidná J )

11. 8. 2013 neděle by Klouzek

Ráno jsem se vykopal až kolem půl deváté, Maru už byla taky vzhůru, ale čekala, až vylezu já. Když už se skoro uvařil čaj, vylezli i ostatní. Snídaně se poněkud protáhla, takže jsme vyráželi až kolem půl jedenácté. Vyrazili jsme cestou necestou podél hraničního potoka. Z lesa jsme vyšli na louku, za kterou měla být asfaltka podél hranic. Asfaltku jsme našli, ale nevedla podél hranic, nýbrž jen rovně. Místo asfaltky podél hranic byla travnatá cesta, louka, kopřivová plantáž v lese a posléze lesní cesta k poli, za kterým už byla cyklostezka – normální polňačka, která vedla až do Habartic, kde měly být tři hospody. Hospoda byla nakonec jen jedna 30 m od hranice. V jediném otevřeném obchodě pochopitelně neměli chleba, takže jsme zamířili do hospody na oběd.

Jelikož ještě obsluhovali tábor trampolinistů, museli jsme čekat i než nám paní přinesla jídelní lístek, takže jsme někteří stihli před jídlem i tři piva. Díky čekání museli Destil s Kykošem přehodnotit svůj odjezd, jelikož autobus ve 13:44 už nestíhali, a tak to přehodnotili na vlak z Černous v 15:30. Jídlo bylo dobré a bylo ho hodně (takže nakonec spokojenostJ ). Ještě jsem zapomněl uvést hlavní charakteristiky hospody jménem Zámecký dvůr. Ve vchodu měli na tabuli místo jídelníčku motto minimálně pro dnešní den: „Dnes je krásný den, tak proč ho nevidět dvakrát.“

Za zmínku ještě stojí i místní štamgast s nápisem „NO PROBLEM“ na oranžovém tričku postrádající horní přední zuby, který nás čas od času oblažoval svou přítomností, přičemž nám aspoň doobjednával piva.

Po obědě vyrazili Destil s Kykošem trochu napřed, aby stihli vlak ve 3 km vzdálených Černousech. Šel s nimi i Freezer a my dostali, že s nimi třeba odjede nebo se nám podaří někam odbočit, aniž by si toho všiml. To se nepovedlo, takže jsme ještě s klukama udělali skupinové foto ve dveřích skoro odjíždějícího vlaku a pak se vydali po silnici do Andělky. Tam kešeři odlovili kešku a my jsme šli s Maru doplnit vodu. Paní za plotem neměla pitnou, a tak jsme pokračovali kus dál až k hospodě, kde jsme si holt museli dát pivo a kofolu. Maru se zde rozhodla uplatnit svoje Eura, takže s panem hostinským rozjeli vekslácký kousek. Jelikož jim to chvilku trvalo, ostatní přišli od kostela z kopce v zápětí potom, co jsme si sedli k pití a dali si tedy taky něco. Pak následovala Ves a cesta do Saně. Díky dlouhému obědu a dalším zdržením jsme do Saně dorazili až kolem šesté, což notně narušilo náš (no spíš KlouzkůvJ ) plán dojít až do lesa pod Višňovou. Ostatním se navíc zalíbila místní krčma. Přihlížejíce jak Freezer ošu***á svého místního soukmenovce jsme chvíli váhali a pak jsem kapituloval a šli jsme na pivo. To minimálně v mém případě nebylo pouze jedno. Krčmář byl navíc velmi svérázný a měl plno průpovídek, které si ovšem lépe než já zapamatoval Špunt a spol. Malá ukázka: 

My tady ale nejsme kvůli hraní na housle, my jsme tady kvůli reprodukci. Tak šu***te a dělejte hezký bílý děti.

Nejhorší ze všeho jsou ženský…a chlapi. Jinak by to bylo v pohodě.

Večer si vždycky musíš umýt obličej, staročecha a řiť. Jinak to nejde…

Já jsem se uvedl tím, že jsem si objednal červené pivo předpokládaje, že je to malinovka. Až na malý konflikt hospodského s Freezrem (ti, kdo to viděli, nesouhlasí se slovem malý), kdy měl krčmář navrch, vše probíhalo ve veselém duchu a já se stačil i vykoupat v místním krásném rybníčku.

Když jsme vyráželi do lesa k nedalekému potoku spát, měl jsem již velmi dobrou náladu a byl jsem již i syt, jelikož jsem ten den měl už celkem 9 piv (4 + 1 + 4). Ano, když už jsme dnes nešli dál, tak jsem toho náležitě využil. Když jsme došli na místo, udělali přístřešek a začali vařit, já se odebral rovnou ke spánku. Ostatní prý dokončili večerní pětiboj (uvařit, najíst, umýt nádobí, vykoupat a spát), a tím dnešní den skončil. 

12. 8. 2013 pondělí by Štěpán

V noci jsem moc nespal. Kombinace Klouzkova opileckého chrápání a nočních návštěv obyvatelů lesa tomu nepřála. Jako první se na nás kouknul divočák. Zastavil se asi 20 m od nás a koukal. Freezra jsem nedokázal utišit a udeřil. Vyběhl za ním a namasíroval Maru záda. Druhý návštěvník se neodvážil tak blízko. Freezer běžel za srnkou do dálky. Klouzek stále vytvářel zásoby dřeva, nejspíš na hodně tuhou zimu. Po takové namáhavé celonoční dřině ale vstal jako první a uvařil čaj za přihlížení hladového nočního hlídače. Poté klasicky vstala Maru a následně se klubal zbytek, přičemž klubání trvá vždy trochu déle. Klasické balení a hurá po patníkách dál.

Následovala zastávka ve Višňové, kde u obchodu seděli místní řidiči náklaďáků a dávali kafe s lahváčem. U stejného krámku jsme doplnili zásoby obohacené o dvě psí konzervy. Ano, ano, vyměkli jsme. Freezer si už i pomalu zvykla na uzlovačku sloužící občas jako vodítko. Jdouce vstříc dalším kilometrům jsme krosli pole s patníkama. Narazili jsme na zavlažovací systém polských zemědělců lemovaný panelovou cestou. Tato cesta se nám stala na delší dobu souzenou. Vysvobozením se zdála hraniční cesta, ovšem vedla přes dva potoky s mokřadem, kde se nepovedlo naobědvat. Proto jsme pokračovali dál. Kde se vzala, tu se vzala cesta. Oběd propukl uprostřed ní. Po sladké tečce na závěr nás zvedlo projíždějící auto, tak jsme šlapali dál až do Heřmanic.

Místní hospoda, jak bylo zjištěno, otevírala až v pět, ale bohužel byly teprve dvě. Tak jsme nabrali v sámošce vodu a popíjeli vychlazené pivo na lavičce před obchodem a uvázaného Freezra jsme se snažili předat každému hodně vypadajícímu člověku, co šel okolo. Druhá paní, co přišla a sama měla psa, se po něm i zaujatě koukala. Vzápětí se zjistilo, že je to Špuntova kolegyně. A po delším rozhodování a váhání si Freezra odvedla na druhý pokus. Jako bonus dostala i dvě koupené konzervy. (První pokus nevyšel, jelikož uzlovačka byla uvázaná na volno.)

Tak jsme odcházeli všichni s těžkým srdcem a vírou, že se bude mít lépe než v útulku ve Varnsdorfu, kde bychom ho stejně museli nechat. Při odchodu, aby nás Freezer kdyžtak nevyčenichal, jsme odmítli milého starého pána, co se staral o místní knihovnu a chtěl nás pozvat na prohlídku s nahlédnutím do místní kroniky. Na nás čekal zatím největší výšlap etapy, a to na vrch Lysý. Už z dáli nás vítaly ne donkichotské, ale elektrárenské větrníky. Na kopci ale přeci jen chátrala i zřícenina starého větrného mlýna. Odlovena keška a ujedeno něco z kouzelné tašky se sladkostmi. Následoval sestup přímo po patníkách. Zde se poprvé za etapu naplno ukázalo, jak máme rozděleno družstvo na sjezdaře a vrchaře. Mezi chrty hltající kilometry kopec nekopec se zařadil Klouzek se mnou, za to suverénní sjezdař je Špunt. Přesto se při svém excelentním a ladném sjezdu dolů jednou dotkla bokem cesty. Ale jako zkušená závodnice se zvedla skoro takovou rychlostí, že ani televizní kamery nestačily zaznamenat krátkodobou ztrátu kontaktu lyží s podložkou. Toť ve zkratce vše k sportovním výkonům podávaným na tomto kopci.

Následoval menší kopec s názvem Výhledy, který by měl mít kvůli vzrostlým stromům spíše název Průhledy. Po patníkách se pokračovalo po krátké medical pauze na Dejvyho koleno (Dejvy je totiž jednoznačně vrchařJ ). Patníky neúprosně křižovaly potoky hluboce zařízlé do terénu. Přes jeden dokonce byla zavěšena houpačka, což bylo nečekané, ale velmi milé zpestření. Tou dobou jsem už měl krizi, kterou nerozehnala ani studentská pečeť. Za to Klouzek neodolal nápadu odnést ¼ hraničního patníku. A tak naložil náklad, předal nějaké jídlo Dejvymu a šlo se. Od té chvíle s námi tedy putovala část patníku IV/137/1.

Cesta k Uhelné ubíhala pomaleji a pomaleji, obzvláště po asfaltce vedoucí od „pozoruhodného místa Drážďanská cesta“, na kterém nebylo vůbec nic pozoruhodného. Následovalo minimálně hodinové hledání ideálního místa u potoka. Leč se zjistili, že jsme v kraji na vodu chudém, tak se naše výprava utábořila na kopečku chudém i na kameny. K večeři se vařily těstoviny s boloňskou omáčkou. A aby to nebylo tak suché, trochu nám do toho krápaloJ. Konzumace už ale musela probíhat pod plachtou. Když je dost lidí na malém prostoru, může být i dost legrace. Klouzek se tak rozesmál, že mu šly bubliny od nosu. Jeho smích se dal přirovnat ke zvuku stěračů na suchém skle. Následovalo deset minut všeobecného smíchu, až mi tekly slzy. Dejvy skákal břichem po zemi a holky říkaly, že jsou z toho víc vyřízené než z celodenního pochodu.

Mezitím přestalo pršet. Všichni se uvelebili do spacáků a pomalu usínali za zvuku propisky zaznamenávající předešlý den vedené Klouzkovou rukou.

13. 8. 2013 úterý by Maru

Po snídani jsme dorazili do Kopaczova a v místních potravinách doplnili zásoby vody a čokolády. Další zastávkou bylo česko – německo – polské trojmezí. Chvíli jsme uvažovali o koupeli, hlavně Špunt, ale zatažená obloha s přeháňkou nás nakonec přesvědčila, abychom pokračovali dál.

Přešli jsme most s menší horolezeckou vložkou, danou stěnou betonových panelů, která měla zamezit normálním lidem most přecházet. Jakmile jsme se vzdálili civilizaci, zapadli jsme kousek od cesty k potůčku a provedli nezbytnou hygienu, i když Klouzek si umyl jenom nohy, a to ještě navíc ne jako normální lidé, ale vkládáním mýdla mezi prsty, což bylo demokraticky odhlasováno většinou jako blbý způsob mytí nohou.

Následně jsme se vyrazili směr Česká brána, vyfotili se s hraničním kamenem a udělali dobrej skutek, když jsme sebrali a donesli bundu jednomu Němcovi, co šel kousek před námi. No a pak jsme šli prostě do kopce, ale cestou jsme ještě potkali krásnou vyhlídku s ovečkami, dřevorubce s úžasným lesnickým strojem, co nevím, jak se jmenuje, ale zvládne strom porazit, oloupat a nakrájet během pár minut. Cestou na Hvozd nás postupně všechny minul zuřivý cyklista a nakonec jsme se sešli u rozhledny. Stihli jsme to do slibovaných 40 minut od rozcestníku. Dali jsme pivo, cibulačku, vinný střik a Apfelstrudel a něco na způsob lívanců. Konečně jsem mohla uplatnit svoje Eura, i když Klouzek se hrozně snažil zaplatit místo mě. Pán nás pustil zadarmo na rozhlednu s famózním výhledem (na přicházející dešťový mrak mimo jiné). Když jsme dojedli a dopili, paní kuchařka odjela na čtyřkolce i pán, co nás obsluhoval, to zabalil a zamával nám cestou dolů z auta.

Přišli jsme do liduprázdné německé vísky, kde Špunt utopila pětikačku v automatu na záchod a zalitovala, že zanechala 50cent někde v kešce nebo co… (poučení – pětikoruna a padesáticent nemají stejnou velikostL )

Cestou k lesu jsme potkali osly a Dejvy zalitoval, že si aspoň jednoho nemůže vzít s sebou.

Přicházíme do skalního města. Jasným důkazem, že celé tohle místo je nádherné, byl Klouzkův návrh zde přespat, který měl hned při první příležitosti, kdy jsme pískovcovými útvary procházeli. Zdůrazňuji, že to byl Klouzkův návrh, protože právě on nás většinou tlačí do velkých vzdáleností.

Slunce už pomalu zapadalo, což nás donutilo přidat do kroku, ale stejně jsme párkrát sešli z cesty na různé vyhlídky a zajímavá místa s pískovcovými útvary. Udělal jsem pár fotek (včetně společné), vyčůral se ze skály a pokračovali jsme dál k potoku.

Minuli jsme první potok, přišli k druhému, který se sice svým průtokem nedal srovnat s předchozími, kde se spalo, ale na vaření výborného rizota to stačilo (rýže, maso z konzervy, hrášek, kukuřice, spousta sádla a loje). S hygienou už jsme to moc nepřeháněli a po půl jedenácté už jsme odcházeli spát, akorát Štěpán ještě dopisoval kroniku z předchozího dne.

14. 8. 2013 středa by Špunt

V noci nám místo Freezra štěkala srnka, ale ráno nás zase klasicky vzbudil Klouzek. Nebudu lhát, když napíšu, že se mi vůbec nechtělo vstávat, měla jsem totiž před sebou stále vidinu té… Lausche. Nejvyšší kopec etapy, který nás čekal a který jsme si včera řádně prohlédli z rozhledny (s mým komentářem: „ Jé, co to je za velkej a špičatej kopec, hm, Lausche, ještě že tam nejdem.“ Klouzkův výraz při pohledu do mapy byl ale naprosto jasnej…. ).

Ranní rituály už jsme měli docela naučené, i když tentokrát jsme plachtu sundávali dříve než obvykle, přeci jen ze spaní v CHKO máme pořád trochu respekt. Po snídani a sbalení veškerého equipmentu včetně patníku jsme se vydali zpět na hraniční cestu, byť s malou geozacházkou, kterou jsem si večer diplomaticky vyjednala. Tak ale uznejte, že spát 300m od kešky a nechat ji neodlovenou… Na hranici jsme se vrátili přesně u Krkavčích kamenů, což byly další pískovcové útvary, ale na jedné ze skalních plošin byla tentokrát keška. Prý terén 3,5… mno, nebýt Štěpána a Dejvyho, kteří mě na skálu vytáhli a pak z ní i pomohli dolů, nikdy bych logovat nemohla. Po návratu k ostatním jsme našli Klouzka a Maru obklopené německými turisty, a tak jsme se hned po společné fotce co nejrychleji vydali dál. Nicméně turisty jsme potkávali celý den, což bylo na všední den docela zvláštní, ale asi němečtí důchodci mají turistiku v krvi (a nebo se jim líbí ty lavičky, které bývají na turistické značce co 500m).

Netrvalo dlouho a Lausche (tedy Luž) se před námi objevila v celé své kráse. Skoro až pod vrchol vedla široká cesta, na níž jsme míjeli dvě „horské“ chalupy a horní stanice vleků. Závěrečný půl kilometr po zelené na vrchol naši skupinku opět trochu roztrhal. Dejvy se Štěpánem nahoru skoro vyběhli, Klouzek s patníkem a Maru šli za nimi a já to jistila s mírným odstupem zezaduJ. Nahoře jsme se všichni sešli s dalšími davy turistů, spořádali vrcholovou prémii, zapsali se do vrcholových knížek a pokochali výhledem – prý byl vidět i Říp, ale já bohužel brýle nechala doma, a tak jsem viděla jen ty blízké kopce – ještě že dnes už na žádný další nelezem. Společná fotka (dokonce i s patníkem) na nejvyšším vrcholu etapy samozřejmě nesměla chybět, stejně jako logování kešky (ještě, že mi je na ty kopce dávaj…J) a pak už zpět na modrou turistickou pod vrcholem a dále po hřebeni směr Varnsdorf. Ještě nás čekaly dva vršky, které ale byly součástí hřebenu, takže žádné velké terénní nerovnosti. Navíc jsme se cestou ještě posilnili obědem – dojedli jsme veškeré zásoby až na jednu plechovku tuňáka a jesenku do vlaku.

Pak už nás čekal jenom sestup do údolí. Šli jsme po modré turistické a ve vhodnou chvíli to z ní „střihli“ na českou stranu ke kešce Mrazák, která se měla nacházet v blízkosti rybníčka. S nadějí, že se vykoupeme, i když podle názvu asi ve studené vodě, jsme se blížili lesem po geopěšince. Po zkušenostech s několika potoky, které na mapě byly, ale ve skutečnosti jsme místo nich našli jen vyschlá koryta, jsme ale byli i trochu skeptičtí, jelikož tenhle rybník na mapě nebyl pro jistotu vůbec. Ale nakonec tam byl a byl i celkem čistý, a tak jsme bez velkého váhání sundali propocená trička a už jsme byli ve vodě. Nebyla ani tak studená…  

Osvěžení a umytí jsme se pak vrátili do civilizace a začali řešit spoj na cestu domů. Jako ideální se jevila železniční zastávka v Dolním Podluží, ze které ale nic nejelo. A přímý autobus z Varnsdorfu zase na zastávce v Podluží nestavěl. Problém byl na chvíli odložen kvůli blízké hospodě, kde jsme si objednali pivo (v mém podání rozuměj vinný střik) a místní fastfood – domácí hamburgery, které byly opravdu výborné.  Pak už se rozhodnutí nedalo odkládat, a proto jsme se rozhodli, že vyrazíme do Varnsdorfu na autobusák. Ten byl sice ještě skoro 4 km daleko, ale zase nám dá lepší startovní pozici na příští etapu. Ještě jsme tedy volali na dispečink autobusové společnosti, zda se do přímého autobusu bez místenky vůbec vejdeme a zda by nemohli zastavit na zastávce, která byla od restaurace, kde jsme seděli, co by kamenem dohodil. V prvním případě nám bylo sděleno, že i když už pojede menší spoj, neměl by být problém se vejít. Druhý požadavek nebyl pochopenJ. Před odchodem nám ještě místní štamgast nabídl odvoz na autobusák, který jsme samozřejmě vzhledem k „pravidlům“ ČOČe odmítli, a vysvětlil nám, že menší spoj znamená minibus.

Poslední necelé čtyři kilometry po hlavní silnici utekly celkem rychle a za chvíli už jsme stáli na zastávce a nevěřícně hleděli na přijíždějící minibus. Maru, Dejvy a Klouzek ještě rychle nakoupili zásoby na cestu – nějaké to pivo, frisco, tamarindový nápoj z ličiJ, čokoládu, gumové medvídky a tak. Řidič nás nazval „táborem“ a potom, co jsme si sedli, za to „vzal“. Jinými slovy, jel s námi, jako kdyby nás ukradl. Zpestřením jízdy bylo kolečko na benzínce, které udělal proto, aby se mohl vrátit na zastávku pro tři lidi, kteří hned mezi dveřmi dostali vynadáno, že čekali málo výrazně. Trochu jsme zauvažovali, zda kdybychom přeci jen počkali v Podluží u hospody, zda by nás nabral, ale to už jsme to zase valili velkou rychlostí dál. Maru a Dejvy dopisovali kroniku a já ještě z autobusu zkusila napsat Renatě (kolegyni, u které zůstal Freezer), jak to s naším nalezencem dopadlo. Odepsala, že jej zatím mají pořád u sebe, takže si asi ochočil další dobré lidi!

Za dvě hodinky a pár minut už jsme byli v Praze na Holešovicích a v metru se rozloučili s Maru. Na Hlaváku každý vyhledal občerstvení dle své chuti (kluci BurgerKing a já kafeJ) a už jsme jeli vláčkem do Řevnic. Cestou jsme stihli ještě pár her čtyřkového mariáše, které jako vždy provázela diskuze o pravidlech…už bychom je opravdu měli sjednotitJ V Řevnicích jsme byli těsně před devátou.